Léta se mě lidé, kteří si pořizují moje zápisníky ptali, zda někdy nemám v plánu vyrobit opravdový plánovací diář na jeden rok, se všema těma řádkama, číslíčkama a tak, že by jim to usnadnilo život. Vždycky jsem si říkal že je to docela dobrý nápad, takže vlastně ani nevím, proč mě to trvalo tak dlouho. Každopádně čas uzrál a teď jsou tady. Novotou i historií, ale každopádně papírem a barvama vonící diáře Deaf Messanger na rok 2011. Můžete si vybrat s několika ručně dělaných obalů a uvnitř najdete různé věci, které jsem někde našel nebo vyhrabal a zaujaly mě, tak jak to znáte z mých klasických zápisníků. Doufám že vám v novém roce budou dělat radost, stejně tak jako udělaly mě.
Denik je o velikosti: 145 x 145 mm
Stejně jako mé ostatní zápisniky je i tento model opatřen gumičkou k zavírání, dále v něm najdete záložku i klasickou kapsu na ukládání "serepetiček" :-).

For years, people who buy my notebooks have been asking me if I ever plan to make a proper planning diary for one year with all those lines, figures and stuff, because it would make life easier for them. I always said it was a pretty good idea, so I don't even know why it took me so long to do it. Anyway, the time was ripe, and now they are here - Deaf Messanger diaries for 2011, scented with innovation and history, and always the paper and colours. You can choose from several hand-made covers and inside you'll find various things that I liked that I've found somewhere or unearthed, as you know from my classic notebooks. I hope that they will make you happy in the new year, just as they have me.
The diary is 145 x 145 mm.
Just like my other notebooks, this model has a rubber band to close it, plus a bookmark and the classic pocket for keeping your bits and bobs inside..

There is a pocket for storing things too...

Více fotografií naleznete ZDE

For more pictures click HERE

Lidé se mě často ptají, jestli jsem tatér a já jim vždycky odpovídám, že nejsem. Pak se ptali jestě víc, když viděli fotky Outsider Tattoo Convention, která se odehrála v Tribu na Lidický. Tam sem na chvíli tater byl. A mohl jím být skoro každý. Podmínkou účasti bylo být úplný amatér a netetovat strojkem.
Já si vybral tradiční japonskou techniku  (tetovací jehla je upevněna v dlouhé dřevěné tyčce) a Tereze jsem vytetoval hlavu jedné paní na krk. Ti co to viděli říkali, že jsem prý brutální. Prej to vypadá, že tu holku chci zabít, ale nebyla to pravda. Přežila to a i to tetování nakonec vypadalo dobře.

Takže příští rok zase v Tribu na druhém ročníku O.T.C. :-)

People sometimes think that im a tattoo artist. No im not. And even more people thought i am when they saw some of the pictures from Outsider tattoo convention. Yes there i was tattoo artist and i tattooed this girls neck, but im not profesional and never will be. Its just that sometime i take the tattoo machine and tattoo some of my friends - most of them  tattoo me as well so the damege that i do on them is pay back on my own skin.

Anyway the Outsider tattoo convention was hell of fun. If you wanted to be the one who made tattoos there the rule was: you dont use Tattoo Machine - but you do it oldschool way. I used stick as they use in Japan. I loved to work with it. You really feel it. Its not like "dump" tattoo machine. Its more like drawing - stabing :-) using this technique. I was the only one who picked this technique though. People told me i am brutal when they saw me working. But it wasnt brutal. It was just how they do it in Japan and its so different from what you can see in 99 percent of tattoo studios.

Some pics from the convention:

me tattooing Tereza

The winner of the OutsiderTattooConvention Bourek. His stuff is rad.

---

If you wont find anyone you would give a tattoo to you can always tattoo yourself

Old crumpy and tough guy Ivan tattooing  a running blok of Tofu :-)

Stepan tattooing i dont know who and what...

Pictures by Radeq Brousil HERE

PICTURES BY BETH ORTEN

PICTURES BY BETH ORTEN

Odborna porota :-D

Marfyas při práci

Soustředění badgera

Finaly I managed to make Deafmessanger T-shirts. They are screen printed on Continental T-shirs (should be sweat shop free) and some of them are later decorated with stencils and spay which will stay on the fabric even after you wash it ;-).

DEAF MESSANGER ALBUM NA FOTOGRAFIE

Pamatujete si jak to bylo s amatérskou fotografií dřív než přišel digitální věk? Na dobu kdy se v drogerii prodávali filmy v ruličce a fotopapíry ve žlutejch obálkách a Kodak 100 na šestatřicet snímků byl
největší luxus? Jak člověk  pečlivě vážil každej snímek, protože to bylo drahý? Jak čekal na vyvolání tři týdny, těšil se jak blázen a pak z těch nejočekávanějších snímků byly jenom rozostřený šmouhy?
Nebo spíše pojďme ještě dál.
Pamatujete si jak jste si s rodičema prohlíželi fotky, na kterých jste byli ještě úplně malý? Jak jste si předtím museli umejt ruce, jak to zvláštně vonělo, na ty hřbety a desky z nejrůznějších zajímavejch materiálů. Na ten krásnej černej matnej papír, nebo na ten mačkanej jemnej průhlednej pauzák s nejrůznějšíma drobnejma vzorečkama, se kterým se musí opatrně aby se nepomuchlal nebo nedej bože nepotrhal? Na růžky s kterýma byl vždycky tak trochu kříž? Starý alba jsou krásný, mají své kouzlo, nostalgii, zvláštní intimitu a je až s podivem kolik jich končí v kontejneru nebo v lepším případě ve vetešnictví i se všema  těma  vzpomínkama.

Do you remember what amateur photography was like before the digital age came along? When the drugstore sold rolls of films and photos in yellow envelopes, and Kodak 100 with 36 pictures was the height of luxury? How we carefully valued every picture because it was expensive? How we waited three weeks for them to be developed, looking forward to seeing them like crazy, and then the ones we wanted to see the most were just a blur?
Or perhaps we should look even further back.
Do you remember looking at pictures with your parents where you were still little? How you had to wash your hands first, how they smelled, at those spines and covers with all those different, interesting materials. At the beautiful matte black paper, or that flimsy clear plastic sheet with all the different patterns that you had to be really careful with so that, god forbid, you wouldn’t tear it? At those corners which were always slightly problematic? Old albums are beautiful; they have their magic, their nostalgia, their own special intimacy, so it is really quite surprising how many of them end up being thrown out, or in the best case scenario, at a junk shop with all those memories.

Více obrázků najdete zde:www.deafmessanger.com/shop/zbozi/20/Photo-Album